Mučící nástroje středověku – část první

Tratoliště krve, dřevěné stroje smrti, síla děsivého středověku a pohledy vyděšených oči byly promlouvajícím hlasem bolestných mučících tortur. Někdo odvracel oči hnusem a zděšením, jiného provázely pocity euforie a neukojitelného opojení. Ostré hřeby na ponižujících trůnech, masky hanby, brutální pily a drtiče se ve středověku staly postrachem obviněných – a nejvěrnějším přítelem zvrácených inkvizitorů. Za každým krokem mne provází zvuk praskajících lebek, řezání kostí, rozedraná kůže, utrhnuté, zohyzděné končetiny a prázdné, tupé výrazy obviněných. Krev stéká po palečnicích, zdeformované hnáty v nelidsky stažených železných botách praskají bolestí a místem se šíří modlitby a prosby o odpuštění. Ve vzduchu visí pocity fascinace, děsu a smrtelně zatuchlé euforie…

Nahlédni také do minulosti středověkých nástrojů, na kterých byly prolity džbány krve a strachu…

Zavěšení (utržení)

První nástroj, který byl používán během procesů, protože byl považován za mírný. Obviněnému byly svázány paže zády provazy na zápěstích. Tyto provazy poté byly napojeny na určitý druh navijáku a v této pozici byla oběť ponechána zavěšena nad zemí.

Proto, aby byl tento trest méně mírný, byla často na nohy zavěšována závaží, nebo se tělo upalovalo rozžhavenými kleštěmi. Tehdejší právníci byli přesvědčeni, že čarodějnice znají různá kouzla, která jim dovolí vydržet tato mučení, neboť ne vždy bylo dosaženo jejich plného doznání. Jeden z případů ze všechny: Obviněno 11 lidí, šest z nich bylo opakovaně mučeno rozžhavenými železy, jedné ženě bylo utrženo jedno ňadro, dalších pět bylo mučeno na kole a jeden zahynul naražením na kůl.

Tito lidé prozradili dalších jednadvacet osob, které byly podrobeny procesům v Tettenwangu. Mezi nimi byla i rodina dobré pověsti. Otec zemřel ve vězení, matka se zcela přiznala poté, co byla jedenáctkrát podrobena mučení provazem. Dvacetiletí dcera Agnes, i když byla mnohokrát podrobena trhání i s přidáním závaží, zůstala stoická a nic nedoznala, prohlašujíc, že odpouští těm, kteří ji uložili tyto nespravedlivé tresty.

Až po několika dnech, během opakovaných mučení, ji bylo sděleno přiznání její matky.

Pokusila se o sebevraždu, přiznala všechny stránky příšerného zacházení, kromě jiného prohlašujíc, že měla styky s ďáblem od svých osmi let, že snědla srdce třiceti dětí, že se účastnila sabatu, že přivolala bouřky, že zabila mnoho osob a zapřela Boha.

Matka a dcera byly tak odsouzeny k smrti upálením.

Naražení na kůl

Trest, který patřil mezi jedny z nejkrutějších a nejhorších bylo naražení na kůl.

Obvykle byl užíván jako potrestání a odsouzení zajatců, chycených se zbraní v ruce. Obvinění byli nejprve svlečeni donaha, a potom byli doslova navlečeni na tenké a špičaté kůly. V této pozici „zdobili“ ochozy pevností nebo bývali umístěni před hradbami, kde čelili nájezdům, aby byl zlomen odpor protivníků. Je neuvěřitelné, že smrt někdy přicházela až po několika dnech…

 

Španělské lechtání

Toto zařízení, velikosti lidské ruky, bylo používáno k tomu, aby roztrhalo na cáry maso oběti a aby obnažilo kosti na všech místech těla: ve tváři, na břiše, na zádech, na kloubech, na hýždích, na prsou.

 

 

Garrotta

Jedná se o nástroj široce používaný až do dnešních dnů k nejvyšším trestům ve Španělsku. U tohoto předváděného modelu odsouzený seděl a měl ruce svázány za zády, železný chomout mu držel nehybně hlavu, zatímco popravčí šrouboval železným hřebem a pomalu ho nechával pronikat do lebky odsouzeného, čímž mu přivodil smrt.

Jiná varianta, více užívána v moderních dobách, používala jednoduše uškrcení kovovým drátem, který byl utahován okolo krku a způsobil smrt udušením.

Tento způsob exekuce nacházíme často v akčních filmech, zvláště špionážních.

Drtič hlavy

Tento nástroj patřil mezi velice populární. Nejprve sloužil k usmrcování, později i jako nástroj inkvizice.

Princip drtiče spočívá v tom, že byla brada oběti položena na podstavec ze dřeva či želena a poté byla pomocí šroubu utahována hlava. Jako první se rozdrtily zubní lůžka, čelisti, nakonec začala vytékat mozková hmota skrze lebku.

V zemích Latinské Ameriky se dokonce i dnes používá podobný nástroj, jen je vnitřek vyložen jemnou tkaninou, která nezanechává stopy na těle oběti.

Inkvizitorská židle

Inkvizitorská židle byla užívána ve Střední Evropě až do roku 1846 během „řádných“ vyšetřovacích řízení. Obviněný byl na ni nahý posazen tak, aby při sebemenším pohybu ostré bodliny mohly proniknout do masa.

Trest byl prodlužován na mnoho hodin, a kat často zdůrazňoval utrpení i tím, že tloukl oběť do údů, používal kleště, šrouby a drtiče prstů, nebo jiné nástroje.

Židle měly různé rozměry, rozličné tvary a variace podle fantasie.

Ovšem všechny byly vybavené hřeby a pouty nebo jiným ústrojem, aby oběť držely nehybnou.

 

Bdění, Kolébka

„Bdění“, alespoň v úmyslech jeho vynálezce Ipolita Marsiliho, mělo přinášet rozhodný obrat v historii mučení. Jednalo se o moderní způsob, jak přinutit k přiznání bez krutostí páchaných na těle obviněného. Vyslýchanému nebude zlomeno jediné žebro, žádný kotník, žádný kloub – to, co bude zničeno, jsou pouze nervy. Proces spočíval v tom, udržet v bdělém stavu předpokládaného viníka co nejdéle. Prakticky to bylo potrestání nespavostí. Mučení „bděním“ - nazývané zpočátku nekrvavé mučení – mělo v období inkvizice mnoho variant.

Odsouzený byl vytažen nad špici pyramidy, poté opakovaně a prudce byl na ni spuštěn tak přesně, aby špice pronikla do řitního otvoru, pod varlata nebo pod kostrč, a v případě odsouzené ženy do pochvy – což způsobilo obviněným příšerné bolesti. Často oběť bolestí omdlela. Tehdy celá operace byla přerušena a pokračovalo se až poté, co oběť nabyla vědomí.
Na základě této procedury „bdění“ dostalo název „kolébka“.