Pojednání o gymplu

Nuže… byla jsem nařknuta za to, že zde nic nepíšu, tak to opět přelomím jedním vysoce komerčním spamem, kterých se po infantilně-konformních blozích mladých, velice perspektivních lidí, šíří tisíce. A vzhledem k tomu, že nejen má celoživotní smůla, pesimistický pohled na svět, neschopnost, ale především škola, ze které jsem byla před pár dny úspěšně vyřazena, způsobila, že mám teď zřejmě do konce života volno a čas, napíšu něco o své pouti skrze ní.

Gymnázium je typ školy, která má ze studenta zformovat renesančního člověka, jenž je všeznalý, má všeobecný přehled o všech oblastech vědy i nevědy a má předpoklad k celoživotnímu studiu. To je původní záměr vzniku gymnázia. Dovolím si tvrdit, že skutečnost je zcela jiná. Hlavní důvod, proč studenti nastupují na gymnázium, není ve většině případů touha po pansofii, nýbrž nerozhodnost, co v životě vlastně dělat. Což je trefné. Je hloupost chtít po patnáctiletém dítěti, aby si rozhodl o směru svého života z předpokladů, které mu nabídla základní škola. Dneska jsme opravdu docela jinde – neobjektivita na každém rohu. Také slavné gymnaziální heslo „z gymplu můžeš kamkoliv chceš“ je rovněž silně zavádějící, neboť nikdo nechce kamkoliv, každý chce jen do určité oblasti, která mu sedí. A poslední věc – vše o všem, ale vlastně úplně o ničem. Je smutné pokládat myšlenku pansofismu a tesat povrchnost s důvodem, že hloubka je času nedostačující. K čemu jsou povrchní informace? K základu ano, k >mírnému< přehledu také, ale sílu vzdělání určují znalosti, schopnost propojování >vnitřních< souvislostí a vytrvalost. Uvedu příklad: Student chemické školy se hlásí na vysokou školu se svým zaměřením, má 10 hodin týdně chemie a spoustu hodin laboratorních prací, má praxi ze svého oboru a možnost se dostávat do různých prostředí, které mu k rozvoji chemie dopomůžou. Na druhé straně máme gymnaziálního studenta, kterého baví chemie také a chce také na vysokou školu s tímto zaměřením. Má dvě hodiny chemie týdně, žádnou praxi, žádné možnosti, téměř žádné laboratoře, pouze jakési zápisky v sešitě. Kdopak z těch dvou má asi větší šanci se dostat? Snad nemusím vysvětlovat. A takhle se dá pokračovat dále – matematika, fyzika, společenské vědy, cizí jazyky, zdravotnictví…

Na druhé straně, student nějaké průmyslové školy zase může být ochuzen o jiné předměty, které se učí na gymnáziích, třeba >hudební výchova, výtvarná výchova< a podobné užitečné předměty… Tohle bylo asi hodně sarkastické, dobrá, samozřejmě jsem ráda za to, že mám své obory, kterým se chci věnovat, a k tomu znalosti z jiných odvětví, jako filosofie, sociologie, znalost tří cizích jazyků, matematiky, literatury a další… Jen je mi někdy líto, jak jsem prospala hodiny zeměpisu, které byly skutečným utrpením, a tyto hodiny jsem mohla věnovat oborům, které mě zajímají mnohem víc, a šla bych světa kraj, jen kdybych místo těch dvou hodin zeměpisu měla třeba dvě hodiny biologické praxe. I banální sledování prvoků v mikroskopu je přínosnější než jejich kreslení do sešitu.

Návrh? Tematizovat. Zakládat gymnázia s přírodovědným zaměřením (tj. posílené výuky mat, fyz, chem, bio + praxe) a gymnázia s humanitním zaměřením (dějepis, společenské vědy + praxe). Opravdu bylo velice nepříjemné, jak humanitně zaměření maturanti dopisovali den před odchodem na svatý týden písemky z biochemie. Bylo opravdu nepříjemné, jak poslední ročníky většiny škol končily v březnu s učivem a věnovali se každý svým oborům k maturitě, a u nás ještě v květnu museli všichni psát testy a dělat si zápisky ze všech hodin, i těch, které je opravdu silně zdržovaly. Je krásné najít v posledních letech studia svůj směr, svůj obor, ve kterém je dychtěno po poznání, ale zároveň demotivující být omezován „úmoři, řeka, kam“ či „vyjmenuj 300 měst Ameriky“.

Tak jako tak byl však gympl asi jedinou a správnou volbou, protože v patnácti jsem opravdu nemohla tušit, že bych se chtěla pohybovat ve zdravotnictví či se šťourat v biochemii a bavilo mě svým způsobem všechno. Na odborných školách bych sice dospěla ke snové představě hloubkového učiva a praxe, ale byla bych ochuzena o jiné věci. Jen škoda toho zdržování a té povrchnosti, stejně jako toho, že nyní mám gympl s maturitou, je ze mě >nic< a můžu tak maximálně razítkovat obálky na poště, a to kdoví ještě. Také mě škola naučila ještě jedné věci… Otevřít knihu a propadnout depresi, že čím víc toho budu znát, tím víc budu mít pocit, jak málo toho vím, a tím víc budu vědět, že vědět vše nikdy nebudu…

Cesta k pansofii je totiž bezbřehá dekadence.