Festival Ztišení (Sokolík – Frýdek-Místek, 2009)

A opět z jednoho extrému do druhého. Zatímco jsem před měsícem měla možnost spatřit odvrácenou tvář hudby v podobě dronemetalových Sunn O))), kteří mě zavedli do hlukové temnoty, tentokrát jsem se přiblížila k Pánu podstatně víc a to až tolik, že jsem chvílemi ztrácela přehled, zda má duše spočívá před Buddhou, andělským Aštarem Šeranem, Ježíšem či jinými přeslazenými Zjevy.

Ve Frýdku-Místku se v objektu zvaném Sokolík konalo Víkendové setkání s meditační, esoterickou a etnickou hudbou. Ve dvou dnech jsme měli možnost účastnit se setkání hudebníků, kteří svým uměním dokáží navodit stav vnitřního ticha, otevřít naše srdce a prozářit je tóny, které naplní nitro láskou a mírem. Ačkoli jsem si svou sektařskou pouť odbyla už před lety, zatoužila jsem znovu nahlédnout do té světlem prozářené, nasládlé společnosti plné falše, přetvářky a blažených výrazů vnitřního osvícení. Ráda podobnou filosofii nazývám slovem „brainwash“ tady však v některých momentech našlo své místo tvrdší, avšak přesnější označení „mindfuck“.

Abych však stále jen něco nehanila, musím uznat, že jsem díky tomuto setkání mohla poznat jak širokou škálu myšlenek, tak i obrazů hudby od zajímavých etnických nástrojů, přes Halleluuuiaaaa, alikvotních zpěvů a tibetských misek, přírodního australského drone s didgeridoo, bubenický workshop až po Oh, how I love my Jesus, becouse he first loved me…

Začátek festivalu byl stanoven na desátou dopolední. Organizace vázla, v půl jedenácté bylo účastníků víc než návštěvníků a ti, kteří zde dosud byli, mě začali obohacovat hrůzou a krajně nepříjemnými pocity. Všichni s blaženým výrazem na tváři, jak pěst na okolo zobrazující posedlost a potopení ve falešné, avšak kliduzářné esoterice. Ještě se nezapomněli všichni obejmout, aby vytvořili Vesmírné pouto, vyměnili své Energie a s nechutně přátelským úsměvem rozdávali lásku místo pozdravení.

Vešli jsme do místního divadla, kde se měly rozeznít mantry a meditační rozjímání v doprovodu houslí a akustické kytary Iva Halkociho. S každým jeho nadcházejícím lidumilým a přemrštěle čistým slovem mi začaly cukat koutky a abych se vyhla záchvatu smíchu, raději jsem si prohlížela strop. Jestli to jeho anglické shrekovské Halellujah byly mantry, pak já jsem čínský bůh srandy. Vystoupení dorazil meditativním Ohmmm a jeho všeobjímající úsměv na tváři mi konečně vnuknul rozřešení, proč mi to vše kolem přijde tak nechutně povrchní. Člověk ve své podstatě není takhle milý, takhle otevřený a takhle nakloněný cizím lidem. Raději do sebe stokrát raději vpustím beznaděj, nejesencionálnější zlo, animální zvrácenost a zařezávající hrůzu, než „přijmout“ jedinou vibraci z bleděmodrého Univerza. Ano, byla jsem tak prozářená hudbou, že zářím ještě teď…

Po tomhle jsem měla tak sevřený žaludek, že jsem se děsila, co přijde dál. U vchodu nás ještě okroužkovali pásky, abychom se stali plnohodnotnými členy oveček a vyšli ven, kde nás čekali manželé Kratochvílovi se svým workshopem etnických nástrojů. Po tom, co jsme se po(s)tupně představili, abychom upevnili „spojení přátel kruhu“, začal příjemnější program. Seznámení s různými etnickými nástroji od didgerid, afrických bubnů djembe, až po píšťaly a spoustu jiných, které ani neumím pojmenovat. Hodinu trvající bubnovačka mě konečně uvolnila od toho křečovitého sevření všech těch duchovních mimoňů a zatímco jsem si trénovala svá bazální ganglia v podkorové oblasti mozku pro synchronizovaný pohyb, celkem mě to začalo bavit.

Další program už začal vypadat nezvykleji. Seskupení zvané Za hranicemi ticha předvedlo vystoupení, které ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Kombinace alikvotního a mantického zpěvu v doprovodu etnických nástrojů (převážně tibetských mís) mě zanesla až na hranice velmi působivého dark ambientu. Temné prostředí a vůně kadidla se zase slilo do atmosféry tamních orientálních cest naskýtající obraz něčeho nepopsatelně krásného. Onu jedinečnost alikvótům dodávalo i to, že hudba byla improvizovaná, podruhé nezachytitelná… Dar naplňující sílu okamžiku. Vskutku velmi příjemná záležitost.

(Ale možná jsem jen začínala být čím dál víc pohlcena podivnou pachutí oné společnosti…)

Následoval další zajímavý projekt nazvaný Hudba v těle. (Uznávám, že ty názvy jsou vážně padlé na hlavu.) Tentokrát použití za fléten, shakuhachi, didgeridoo, brumle, louten, mandolín, bubnů a dalších (pro mě už nepojmenovatelných) nástrojů. Hudba byla prokládána recitací básní a já zde mohla konečně naživo poznat, co znamená přírodní drone. Zvuk, který zahalil zatěmnělý sál z pěti hrajícími didgeridy svíral a unášel. Tyhle australské nástroje mají nesmírnou moc, nesmírné kouzlo a když se jich použije víc, ta síla se znásobí. Nevím zda bohužel, či bohudík, ale velmi mě zarazila podobnost těchto rytmů s kapelou Earth (zasvěcení ví). Nemohla jsem věřit, že začínám slyšet své oblíbené Prase 3 a Hibernaculum… Avšak nedokážu posoudit, do jaké míry to byla jen náhoda, jen mi přišla zvláštní myšlenka, jak mají přírodní rytmy blízko k těm odvrácenějším extrémům, proti kterým každý tak nesmírně brojí (a kterým nerozumí).

Ovšem, co je to za „prozáření hudbou“, za čarování s duchovnem, když si tak silně esoterické bytosti po odkecání čistoty a ticha zajdou naplnit své plíce cigaretkou, prolít hrdlo pivem… Ano, opět a zas, nenáviděná povrchnost, faleš, přetvářka. Hlavní symboly všech těhle duchovních blábolů…

A další program měla na starosti Patricie Anzari v doprovodu Vladimíra Merty. Kdo dosud nezažil křesťanskou pařbu, zde by přišel na své…

Yes God is real, He is in my soul

Yes God is real for he has voice and made me whole

Oh his love for me is just like pure gold

My God is real for I can feel Him in my soul

Před koncertem jsme vyfasovali texty písniček, které jsme si mohli zazpívat spolu s Patricií a mě začali brát mory.

Oh how I love Jesus

Because he first loved me

Nejvíc dechberoucí na tom však nebyla samotná podstata koncertu, nýbrž ta optimistická radost v očích zbytku návštěvníků u zpívání amerických křesťanských písní. Na druhou stranu… mají svůj klid, svou víru, tak když jsou spokojení… Nebýt dvou nádherných severoindiánských písní „The river its flowing“ a „Fly like an Eagle“ asi bych tam vydechla duši. Naprosto nejhorší byla skladba, kterou všichni znají z amerických filmů – „Hes god the whole world in his hands“. Pro velký úspěch byla zahrána třikrát. Ne. Cokoliv, ale náboženský fanatismus prosím ne.

Zatímco jsem se venku uklidňovala, chystala se poslední kapela, kterou jsme z festivalu viděli. A to Camara. Zněly zde djembe, perkuse, dundun a další africké nástroje. Camara čerpá z písní národa Mandeng ze západní Afriky. V podstatě klasická bubnovačka (s několikanásobným opakováním jedné, samozřejmě té nejprotivnější skladby). Nesměla opět chybět pařba všech těch oduchovnělých bytostí. Někteří svůj taneční projev pojali velmi pogově, jiní se klátili v houbovém oparu a další svou originálnost zobrazovaly maratónským během na místě s velmi urputným výrazem. Škoda, že nemůžu předvést záznam, slova nevyniknou tak, jak vřele jsem se bavila (já vím, není to ode mě hezké…).

Ten den mě opravdu unavil, extrémy krapet vyčerpávají a tenhle se vážně vydařil. Koncerty, kde nevěřícně zírám, zda to dotyční myslí vážně, či jsem unášená do jiných světů a které mě naplňují jednostrannou energií, mám ráda. Jen škoda, že když už někdo něco začne hlásat, mohl by to také i konat a ne zůstat jen u prázdných sladkých slov. Pak žel i zajímavé věci ztrácí na autenticitě…