Chcete se naučit anglicky? Projděte se po centru Prahy…
V termínu 19. 10 – 22. 10. naše třída, věhlasná 4.D, navštívila v rámci exkurze naší matičku Prahu. Přes mé domněnky, že hned, co nás třídní rozpustí po Praze, už nás nikdy nedá ve stejném počtu dohromady, vše dopadlo úplně jinak, než jsem čekala. Rozchody se střídaly se pochůzkami po památkách, návštěvami muzeí a Národního divadla. Dokud mi paměť neselhává, sepíšu zde krátkou zprávu z velice poučného, unavujícího a na prahu smrti stojícího výletu.
1. den– Domov není místem, kde bydlíš, ale místem, kde ti rozumí…
Den začal docela vražedně. Zhruba o půlnoci jsem vjela do Tesca si nakoupit jídlo, protože bagetu za 109Kč a 0,3 l Kofoly za 80Kč vážně nepotřebuji konzumovat. Budíček byl zhruba ve 2:30, poněvadž jsem neměla nic sbaleno, a v 4:17 odjížděl vlak, ve kterém jsem samozřejmě neusnula, neboť jsem se nemohla dostat do své standardní prenatální spánkové polohy. Takže jsem skončila v poloze s nohou za hlavou – s hlavou za nohou, jejíž výsledkem byla přeformovaná páteř provázející bolesti a smích profesorek, že spím v zajímavých pozicích.
Po příjezdu do Prahy jsem se dostala do nejtěžší fáze svých nálad – nenávidění celého světa. Stokilový batoh, přecpané metro, které nás vezlo trasou C na Kačerov, následná příšerná jízda autobusem na stanici Hadovitá, která kotvila v zapadákově s názvem Praha 4 – Michle a ubytování v pátém patře v jednom z internátů učiliště, mi vzala poslední kapky sil. S Mařou a Rumdžou jsme se ubytovaly, a pak celá třída pochodovala zpátky do centra Prahy. Následovala velice nezáživná (K)královská cesta Prahou, plná šíleného množství lidí, a po přečtení jednoho billboardu s Morgensternovým citátem, který je v názvu této kapitoly, mi došlo, že centrum Prahy vlastně není v České republice… Ceny všeho možného ne-české, plakáty, reklamy v angličtině, nápisy na obchodech v angličtině a němčině, prodávající turisti, kteří nemluví česky, a na každého kolemjdoucího, kterého jsem zastavila, abych se zeptala na cestu, jsem musela mluvit anglicky, protože česky nikdo neuměl. Anglicky mluvícího borce, který mě zval na loď jsem seřvala, ať se naučí česky a ještě jsem na něj použila pár španělských neslušných výrazů. Bylo mi z toho docela smutno. Centrum Prahy se pro mě stalo cizineckou kolonií, která pouze a jen těží z těch pár krásných památek, které přinesla historie.
Od dvou odpoledne do pěti naše třída navštívila Židovské město, jehož prohlídka nám zabrala tři hodiny. Někteří odpadli po půl hodině, někteří stavitele synagog nenáviděli až po dvou hodinách. Provázela nás asi 80tiletá paní Růžena, která na nás pořád mávala růžovou růží. V prvním dojmu jsem dostala strach, aby nám v průběhu povídání neumřela, ale většina třídy byla velice překvapena. Paní nejen, že nádherně a poutavě mluvila o historii, ale měla nesmírné znalosti i s novodobým světem a všechny překvapilo, když na pár cizinců spustila svou velice dobrou angličtinu. Prošli jsme Židovské muzeum, několik synagog, včetně Staronové synagogy, Židovský hřbitov, ale nejvíc mě zaujala Španělská synagoga. Možná proto, že byla poslední.
Následoval očekávaný rozchod a k mé „nesmírné radosti“ jednu nejmenovanou osobu nenapadlo nic jiného, než udělat nájezd na obchody s přírodní kosmetikou. Ne, že by mě tyto obchody nezajímaly, ale tohle jsem měla připraveno na jiný den… Proto bez komentáře. Velký šok mě čekal při cestě na metro, když jsem zjistila, že trpím docela velkou akrofobií. Vážně mě nikdy nenapadlo, že můžou být eskalátory tak neskutečně dlouhé a rychlé! Takže jsem se zuby nehty držela toho, co jsem měla k sobě nejblíže a s blížícím se kolapsem a zavřenýma očima přetrpěla největší závrať prvního dne. Taky by je neubylo, kdyby ten velký hnusný eskalátor rozdělili na dva menší, a o pár desítek kilometrů za hodinu zmenšili rychlost…
Na pokoji se nostalgická nálada posledních čtyř školních let střídala se záchvaty smíchu, pod kterými se otřásalo celé učiliště. Kolem půlnoci to děvčata zalomily, a po tom, co mi jedna spolubydlící čtyřikrát oznámila, že se ji chce na záchod, všichni, až na mě, spokojeně usnuly.
2. den
Ráno mě probudila horečka a škrábání v krku, krom toho nesnesitelné bolesti zad, takže se mi na žádné pochůzky vůbec nechtělo. Vzhledem k tomu, že tento den byl dnem návštěvy Národního divadla s tím, že už se nevrátíme před představením zpět na ubytovnu, museli jsme si vzít věci na sebe, popřípadě do batohu. V kozačkách se mi po těch otřesných kočičích hlavách chodit nechtělo a v kabátě bych zmrzla, takže jsem vše zmuchlala a zkomprimovala do batohu. Dopoledne jsme procházeli Valdštejnskými zahradami, byli jsme v jakémsi paláci a vzhledem k tomu, že ten den dopoledne měla být prohlídka Senátu, odvozuji, že ten palác byl asi Senát. Ale ruku do ohně za to nedám. Každopádně mě tyhle věci nezajímají, takže jsou mi docela šum-a-fuk.
Nekonečnou cestou, ani nevím vlastně kudy, neboť mě v myšlenkách provázela jen zvýšená teplota a bolesti hlavy, jsme došli k Lenonově zdi. Ne, že bych byla kulturní barbar, ale počmáraná zeď, jejíž 50% obsah se vůbec netýkal Lenona, se mnou moc nepohnul. Věřím, že před záplavami to muselo být velice krásné pamětní místo. Takhle mi nápis „Jaruška + Péťa“ na posprejované zdi vnuknul spíš skeptický pohled. Ale našla jsem i kousek zdi, kde byly vypsány texty Lenonových písniček. Přišlo mi kouzelné, že se lidé s různých koutů světa sejdou u této zdi, aby pokřtili památku této nešťastné zesnulé legendy. Napadla mě však také myšlenka, že kdyby Lenon zemřel přirozenou smrtí, nic takového, jako Lenonova zeď, by nevzniklo.
S Mařou a Rumdžou jsme následně zavítaly do jedné cukrárny nedaleko Karlova mostu, kde jsem se na toaletách převlékla. Holky si chtěly něco objednat, ale po hodinovém čekání na čísníka, který zásadně obsluhoval cizince, i takové, kteří zrovna přišli, jsme znechuceně odešly. Komerční hnusné město. „Jsi Čech? Tak padej. Tady jsou vítání cizinci.“
Ve 13:30 jsme vstoupili do Národního divadla a po nekonečné cestě do nebe mi došlo, že z představení asi moc mít nebudeme. Nenapadlo mě, že když máme lístky na Galerii, uvidíme velké nic. Ale lustr byl hezký… Po usazení mě provlnila další závrať, neboť ta výška se zdála býti nekonečná… Ani v Ostravě, ani zde, představení včas nezačalo. Zhruba 14:07 na scénu přiběhli herci a představení Cyrano z Bergeracu začalo. První dějství celá třída prospala. Nemám ráda představení, kde je na jevišti milion dvě stě (myšleno 15) lidí, kteří se navzájem přeskakují a zmateně pobíhají. Druhé dějství, kde nehráli víc než tři herci, ale bylo naprosto skvělé. Provázelo mě však menší zklamání, neboť jediný okamžik, který mě málem zvednul ze židle (obrazně řečeno) byl, když se tam nějací dva chlápci políbili. Ve srovnání s ostravským divadlem Antonína Dvořáka a ostravskými herci, jako například geniálně depresivní Jan Hájek, charismatický František Strnad, či jeden z mých oblíbených komiků Jiří Sedláček, pro mě konkrétně tohle představení s výše jmenovanými ostravskými herci nemůže rovnat… Možná proto nám Honzu Hájka Národní divadlo z Ostravy vzalo…
Po divadle nastal docela problém, protože část třídy se rozutekla bavit se způsobem, mně nevyhovujícím, a další část šla na výstavu Bodies. Nechtělo se mi ani tam, ani tam, tak jsem vzala osud do svých rukou, a se svým nulovým, až záporným orientačním smyslem, jsem se vydala po Praze sama. Vzhledem k tomu, že mi nebylo dobře, po procházce Karláče a Staromáče (lepší než pražsky Karlák a Staromák), jsem se rozhodla jet na ubytovnu. To jsem ovšem ještě netušila, že cesta, která měla původně trvat necelých půl hodiny, mně trvala asi hodiny čtyři… Už byla tma a já jsem jezdila metrem tam a zpátky, protože jsem ani zaboha nemohla nikam dojet. Po metru se začaly množit podivné existence a hromada pochybných bezdomovců, takže mě hromada hnusných pohledů a otravných narážek provázela skoro celou cestu. Když jsem se konečně doplahočila na Kačerov, tak jsem byla tak štěstím bez sebe a zimou tak promrzlá, že mi nedošlo, že stojím na opačném směru autobusové zastávky. Takže jsem dojela kamsi do Braníka. Pak další půlhodinu v té tmě hledala druhý směr a až někdy večer dojela do ubytovny, kde jsem práskla na postel a spala.
3. den – Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká… A na každém rohu – tři negři stáli…
Jak už někteří z první věty poznali, řeč je o Vyšehradě. Dovětek poznamenal Tomáš R., když třídní zacitovala Libušin výrok. V neděli ráno jsme se vydali na Vyšehrad. Byla to překrásná procházka. Co jsem měla možnost poznat, Vyšehrad patří mezi jedno z nejkrásnějších míst v Praze. Překrásný park protkaný podzimem, spadané listí, krásné vyhlídky. Podívali jsme se, odkud Horymír skákal do Vltavy (dnes by se mu to asi přes tu asfaltku nepovedlo) a poté jsme zašli na hřbitov, kde leží spousta slavných osobností. Mácha, Burian, Holan, Čapek a další… Přišlo mi trapné se procházet po hřbitově a obdivovat hroby, tak jsem od tama velice rychle vypadla.
Po mém návrhu, že bych chtěla navštívit Museum Torture Machines, se ke mně přidalo pár kluků, holky nechtěly, a vyrazili jsme opět ke Karlovu mostu, kde se vystavují mučící nástroje ve třech patrech budovy. Celou cestu jsem byla natěšená a provázela mě nezměrná euforie. Nakonec jsem však v muzeu skončila sama, protože zbytku se zdálo vstupné docela vysoké. Já bych na mučidla šla i přes mrtvoly, takže u mě bylo jasné. Po tom, co jsme neúspěšně přemlouvali prodejce vstupenek, že jsme chudí studenti z Ostravy, jestli nemůžeme dostat alespoň studentskou slevu, mi milý pán dovolil alespoň fotit, což mě velice potěšilo. Touto cestou bych mu chtěla poslat pozdrav a velký dík. Muzeum mučících nástrojů se pro mě stalo největší událostí celého výletu do Prahy. Euforie mě neopustila, ba se prohloubila, procházely mnou vlny opojení a blahem jsem se mohla rozplynout. Létala jsem po třech patrech nahoru a dolu jako v rajské zahradě pokušení, a návštěvníci, kteří se s odtahem a úděsem koukali na ty různé vynálezy, mě museli považovat na úplného magora. Se vším jsem točila, na všechno šahala, co se dalo, jsem vyzkoušela, a kdybych mohla, hned bych si to všechno vzala domů. Mučící nástroje jsou prostě moje úchylka. No co, někdo chlastá, mne opojí tohle. Po zbytek exkurze mě radost neopustila, a ač už to všem lezlo na nervy, pořád jsem o této výstavě dokola a dokola mluvila, čímž jsem si prohloubila svůj status třídního psychopata.
Optimistické odpoledne pokračovalo, a s Dejvem, Tomem a Peťou jsme navštívili Bodies The Exhibition. Původně se mi tam moc nechtělo, ale když už tam jsem a můj zájem o biologii člověka je obrovský, proč si nezeskeptizovat. Po nekonečné řadě jsme se dostali do neskutečného zápachu a kopy lidí, což mi změnilo náladu. Nemám ráda, když nemůžu dýchat, a svazující pocity sociofobie mi poměrně vadí. Přes nudnou část kostí a svalů (tohle jsem nesnášela ani ve škole), jsem se konečně dostala k zajímavějším soustavám. Hned po prvních „exemplářích“ však mohu s jistotou říct, že je to komerční, prázdná výstava, a nerozumím, co je na ní k takového obdivu či poctě. Obzvlášť mě iritovala vyvěšená poznámka, že si prý výstava zaslouží velkou poklonu a obdiv… No nevím, ale vypreparovat pár Číňanů, Číňanek a emryií, aby se pak mohli vystavovat a sklidit za to celosvětový úspěch mi přijde poměrně konsternující až ubohé. Ale abych se zmínila ke kladům… Nejpoučnější část považuji nervovou soustavu. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak mohou nervy člověka vypadat. Zajímavá byla i cévní soustava a pak určitě stály za pozornost embrya a fetusy v různém týdnu početí. Výstavu doplňovala i řada textů, kde jsem se například dozvěděla, že do 60. roku života člověk přijde o většinu svých chuťových pohárků. Celou výstavu jsme prošli asi za hodinu a půl. Ale to jsme to docela proletěli, protože lidí bylo jak much a už se to nedalo vydržet. Každopádně tahle výstava má pro mě své klady a zápory, a víc, než různě postavená těla bych ocenila více teorie a odborné medicínské hloubky, ne jen povrchní, ubohé fascinace.
Večer a zbytek dne pokračoval velice zajímavě, neboť chodit po Praze s partyjou puberťáků je někdy o zdraví. Nejprve jsme se podívali, jak cestuje houska tím dlouhým eskalátorem, ze kterého mi bylo zle. Cestování housky mezi Pražáky je natočeno i na videu, které můžete zhlédnout zde. Poté si Tom několikrát zahrál na bezdomovce tím, že si k jednomu přisedl. Brzy zde bude snad i fotka v odkazu. Za největší bizarnost večera však považuji zastavování kolemjdoucích a žádání o společné foto. Pak se kluci vyblbli v jednom obchodním domě, když jezdili metrem nahoru a dolů. Po deváté hodině večer už jsem byla velice unavená, ale hvězdné trio chtělo pořád někam chodit, tak jsme znovu zašli na Karlův most, kde jsme si poslechli borce, jak hraje na skleničky. Noční Praha je nádherná… Překrásně osvětlená. Hlavně na Karlově mostě a na Hradčanech je překrásná atmosféra. U skleniček jsme potkali Aleše a Tomáše M. a když se od nás odpíchli Peťa a Tom R., tak jsme s Dejvem, Tomem M. a Alešem ještě zašli na Pražský hrad… Ne, že by se mi chtělo, ale další cestu do ubytovny sama bych asi nezvládla. Procházka byla krásná, leč únavná. Výstup na Pražský hrad mě zas dostal do fáze nenávidění celého světa, ale když si kluci začali hrát na hradní stráž a vlezli do těch budek a Tom začal zpívat americkou hymnu, protože na Hradě byla skvělá akustika, opět panovala veselá nálada.
Na ubytovnu jsme se dostali těsně před večerkou (22:30) a spokojeně usnuli.
4. den
Poslední den Ostravské okupace cizinecké kolonie. Ráno jsme vstávali docela brzo. Rumjaně dvě hodiny před budíčkem pořád pípaly smsky, tak Mařa tak pěnila, že nemůže usnout, a pak už jsme znovu neusly ani jedna… Vstávala jsem nejpozději ze všech. Paradoxně jsem měla sbalené nejdřív a ještě si zašla do obchodu pro jídlo.
Bágly jsme odvezli na Hlavní nádraží do úschovny a pokračovali na Malou Stranu. Byli jsme se po padesáté podívat na Karlově mostě, do místa, kde žil Neruda a poznamenali jsme, že legendární Hospůdka U Dvou Slunců (v diktátě se objevili i sumci) byla napsána s chybou. Nechápu, proč se ty pravidla pravopisu pořád dokola mění…
Na Malostranském náměstí jsme ještě byli v Chrámu sv. Mikuláše. Moc ty barokní kudrlinky a andělíčky a přeplácanost nemusím… Některým se to však očividně líbilo. Lepší je chladná renesance a gotika. Od tama jsme vedli cestu na Pražský hrad, kde jsme se podívali na výměnu stráží, Mařa se tam zamilovala do jednoho strážníka a překvapivý byl i volný vstup do Chrámu sv. Víta. Paradoxně tam byla tak nesnesitelně dlouhá fronta, že jsem si nechala zajít touto krásnou stavbou chuť.
Nastal rozchod, během kterého jsem si sehnala, co jsem v Ostravě nemohla najít, a nekonečná cesta přes celou Prahu do jedné cukrárny, kde Rumdža chtěla nějaké sezamové kolečko, mě tak vysílila, že jsem vybumbala půl litra grogu. Cestou na vlak mi bylo nějak abnormálně zváštní teplo a už mě ani nebolela záda.
V 18:07 se Ostravská partyja vydala do Ostravy. Naše kupé, ve kterém byly obě dvě profesorky, Zuzka, Rumjana a Petra bylo pojmenováno jako Intelektuální kupé, zatímco se z vedlejšího kupé, jehož obsazení raději nebudu jmenovat, ozývala skoro celou cestu písnička o Kačeru Donaldovi. Alespoň chvíli jsem si připadala poměrně normálně. Až do chvíle, než jsem opět spustila své ódy na muzeum mučících nástrojů. Celou cestu jsme si pak povídali o knihách, o škole a podobně. Domů jsem dorazila kolem desáté.
Bylo to únavné, ale fajn. Torture forever!
