Noční ticho,
nejasné obrysy nábytku v temném pokoji,
vzdálený hluk projíždějícího vlaku
–
to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život.
Ze všeho nejvíc jsem však začal nenávidět svou vlastní existenci.
Pravidelně jsem se probouzel s pocity hrůzy,
usínal hořkým pachem dávivé vlny, která mne dusila každou nocí, každou noční můrou, a topila mne v mlze, nasládlé mlze strachu, neschopnosti a beznaděje vykřičet své jméno.
Začal jsem nenávidět tu faleš, ten maškarní bál individuí, schovávajícími se za maskou vlastních lží.
Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci, začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít…
Měl jsem pocit, že to nevydržím.
Že slyším kroky smrti, jak pomalu, leč hlasitě a pravidelně pochodují po dřevěné podlaze a s každým zapraskáním jsem tonul v těžkých úderech mého špinavého svědomí.
V úderech stejných jako půlnoc odbíjející kostelní zvony nad rozpadlým hřbitovem pokřivených křížů.
Pak jsem to spatřil – byl to hustý, černý dým vznášející se ve vzduchu.
Jako by ke mně promlouval, jako by se mi snažil urychlit to utrpení, které se mi zařezávalo do kůže jako když drápy, zanesené štiplavou plísní, drásají kosti své oběti, kterou se snaží roztrhat na kusy.
Nemohl jsem popadnout dech, škrtil mne, stahoval hrdlo.
Cítil jsem, že mé končetiny bezvládně leží u mého těla a já se nemohu hnout. A pak to přišlo.
Agonie.
Delirium.
Katatonie.
Vzdal jsem se touhy. Vzdal jsem se strasti.
Vzdal jsem se celého svého života…
