Ve Frýdku-Místku se v objektu zvaném Sokolík konalo Víkendové setkání s meditační, esoterickou a etnickou hudbou. Ve dvou dnech jsme měli možnost účastnit se setkání hudebníků, kteří svým uměním dokáží navodit stav vnitřního ticha, otevřít naše srdce a prozářit je tóny, které naplní nitro láskou a mírem. Ačkoli jsem si svou sektařskou pouť odbyla už před lety, zatoužila jsem znovu nahlédnout do té světlem prozářené, nasládlé společnosti plné falše, přetvářky a blažených výrazů vnitřního osvícení. Ráda podobnou filosofii nazývám slovem „brainwash“ tady však v některých momentech našlo své místo tvrdší, avšak přesnější označení „mindfuck“.

Abych však stále jen něco nehanila, musím uznat, že jsem díky tomuto setkání mohla poznat jak širokou škálu myšlenek, tak i obrazů hudby od zajímavých etnických nástrojů, přes Halleluuuiaaaa, alikvotních zpěvů a tibetských misek, přírodního australského drone s didgeridoo, bubenický workshop až po Oh, how I love my Jesus, becouse he first loved me…

Začátek festivalu byl stanoven na desátou dopolední. Organizace vázla, v půl jedenácté bylo účastníků víc než návštěvníků a ti, kteří zde dosud byli, mě začali obohacovat hrůzou a krajně nepříjemnými pocity. Všichni s blaženým výrazem na tváři, jak pěst na okolo zobrazující posedlost a potopení ve falešné, avšak kliduzářné esoterice. Ještě se nezapomněli všichni obejmout, aby vytvořili Vesmírné pouto, vyměnili své Energie a s nechutně přátelským úsměvem rozdávali lásku místo pozdravení.

Vešli jsme do místního divadla, kde se měly rozeznít mantry a meditační rozjímání v doprovodu houslí a akustické kytary Iva Halkociho. S každým jeho nadcházejícím lidumilým a přemrštěle čistým slovem mi začaly cukat koutky a abych se vyhla záchvatu smíchu, raději jsem si prohlížela strop. Jestli to jeho anglické shrekovské Halellujah byly mantry, pak já jsem čínský bůh srandy. Vystoupení dorazil meditativním Ohmmm a jeho všeobjímající úsměv na tváři mi konečně vnuknul rozřešení, proč mi to vše kolem přijde tak nechutně povrchní. Člověk ve své podstatě není takhle milý, takhle otevřený a takhle nakloněný cizím lidem. Raději do sebe stokrát raději vpustím beznaděj, nejesencionálnější zlo, animální zvrácenost a zařezávající hrůzu, než „přijmout“ jedinou vibraci z bleděmodrého Univerza. Ano, byla jsem tak prozářená hudbou, že zářím ještě teď…

Po tomhle jsem měla tak sevřený žaludek, že jsem se děsila, co přijde dál. U vchodu nás ještě okroužkovali pásky, abychom se stali plnohodnotnými členy oveček a vyšli ven, kde nás čekali manželé Kratochvílovi se svým workshopem etnických nástrojů. Po tom, co jsme se po(s)tupně představili, abychom upevnili „spojení přátel kruhu“, začal příjemnější program. Seznámení s různými etnickými nástroji od didgerid, afrických bubnů djembe, až po píšťaly a spoustu jiných, které ani neumím pojmenovat. Hodinu trvající bubnovačka mě konečně uvolnila od toho křečovitého sevření všech těch duchovních mimoňů a zatímco jsem si trénovala svá bazální ganglia v podkorové oblasti mozku pro synchronizovaný pohyb, celkem mě to začalo bavit.

Další program už začal vypadat nezvykleji. Seskupení zvané Za hranicemi ticha předvedlo vystoupení, které ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Kombinace alikvotního a mantického zpěvu v doprovodu etnických nástrojů (převážně tibetských mís) mě zanesla až na hranice velmi působivého dark ambientu. Temné prostředí a vůně kadidla se zase slilo do atmosféry tamních orientálních cest naskýtající obraz něčeho nepopsatelně krásného. Onu jedinečnost alikvótům dodávalo i to, že hudba byla improvizovaná, podruhé nezachytitelná… Dar naplňující sílu okamžiku. Vskutku velmi příjemná záležitost.

(Ale možná jsem jen začínala být čím dál víc pohlcena podivnou pachutí oné společnosti…)

Následoval další zajímavý projekt nazvaný Hudba v těle. (Uznávám, že ty názvy jsou vážně padlé na hlavu.) Tentokrát použití za fléten, shakuhachi, didgeridoo, brumle, louten, mandolín, bubnů a dalších (pro mě už nepojmenovatelných) nástrojů. Hudba byla prokládána recitací básní a já zde mohla konečně naživo poznat, co znamená přírodní drone. Zvuk, který zahalil zatěmnělý sál z pěti hrajícími didgeridy svíral a unášel. Tyhle australské nástroje mají nesmírnou moc, nesmírné kouzlo a když se jich použije víc, ta síla se znásobí. Nevím zda bohužel, či bohudík, ale velmi mě zarazila podobnost těchto rytmů s kapelou Earth (zasvěcení ví). Nemohla jsem věřit, že začínám slyšet své oblíbené Prase 3 a Hibernaculum… Avšak nedokážu posoudit, do jaké míry to byla jen náhoda, jen mi přišla zvláštní myšlenka, jak mají přírodní rytmy blízko k těm odvrácenějším extrémům, proti kterým každý tak nesmírně brojí (a kterým nerozumí).

Ovšem, co je to za „prozáření hudbou“, za čarování s duchovnem, když si tak silně esoterické bytosti po odkecání čistoty a ticha zajdou naplnit své plíce cigaretkou, prolít hrdlo pivem… Ano, opět a zas, nenáviděná povrchnost, faleš, přetvářka. Hlavní symboly všech těhle duchovních blábolů…

A další program měla na starosti Patricie Anzari v doprovodu Vladimíra Merty. Kdo dosud nezažil křesťanskou pařbu, zde by přišel na své…

Yes God is real, He is in my soul

Yes God is real for he has voice and made me whole

Oh his love for me is just like pure gold

My God is real for I can feel Him in my soul

Před koncertem jsme vyfasovali texty písniček, které jsme si mohli zazpívat spolu s Patricií a mě začali brát mory.

Oh how I love Jesus

Because he first loved me

Nejvíc dechberoucí na tom však nebyla samotná podstata koncertu, nýbrž ta optimistická radost v očích zbytku návštěvníků u zpívání amerických křesťanských písní. Na druhou stranu… mají svůj klid, svou víru, tak když jsou spokojení… Nebýt dvou nádherných severoindiánských písní „The river its flowing“ a „Fly like an Eagle“ asi bych tam vydechla duši. Naprosto nejhorší byla skladba, kterou všichni znají z amerických filmů – „Hes god the whole world in his hands“. Pro velký úspěch byla zahrána třikrát. Ne. Cokoliv, ale náboženský fanatismus prosím ne.

Zatímco jsem se venku uklidňovala, chystala se poslední kapela, kterou jsme z festivalu viděli. A to Camara. Zněly zde djembe, perkuse, dundun a další africké nástroje. Camara čerpá z písní národa Mandeng ze západní Afriky. V podstatě klasická bubnovačka (s několikanásobným opakováním jedné, samozřejmě té nejprotivnější skladby). Nesměla opět chybět pařba všech těch oduchovnělých bytostí. Někteří svůj taneční projev pojali velmi pogově, jiní se klátili v houbovém oparu a další svou originálnost zobrazovaly maratónským během na místě s velmi urputným výrazem. Škoda, že nemůžu předvést záznam, slova nevyniknou tak, jak vřele jsem se bavila (já vím, není to ode mě hezké…).

Ten den mě opravdu unavil, extrémy krapet vyčerpávají a tenhle se vážně vydařil. Koncerty, kde nevěřícně zírám, zda to dotyční myslí vážně, či jsem unášená do jiných světů a které mě naplňují jednostrannou energií, mám ráda. Jen škoda, že když už někdo něco začne hlásat, mohl by to také i konat a ne zůstat jen u prázdných sladkých slov. Pak žel i zajímavé věci ztrácí na autenticitě…

Drone byl pro mě vždy zastřeným, a hlavně neznámým a špatně pochopitelným světem, do kterého jsem poprvé začala pronikat po poslechu alba Black One, které ve mně zanechalo nesmazatelný prožitek těžké a rdousivé temnoty. Není na místě se snažit vysvětlovat podstatu  Sunn O))) a vůbec tématicky podobných projektů; kdo neprožije, ten nepochopí. A u živého vystoupení to platí snad tisícinásob…

Okolo osmé se před kostelem začaly scházet podivné existence. Šlo zde spatřit vše – od zlometalistů a potřeštěných gothiků, přes tvory s  obrazem existencionální filosofie ve tváři až po poutníky, kteří do chrámu dotripovali ruku v ruce s konopnou bohyní zameditovat si s hlavou uvnitř reprobeden.  Prodej špuntů do uší u vchodu předvídal, že relaxační rozjímání nás čekat rozhodně nebude. Uvnitř začal být chlad, mlha a prostředí zahalovala tísnivá nedotknutelná atmosféra.

Ve čtvrt na devět se stěny rozduněly pod rukama Petera Rehberga (Pita), který příjemným začátkem začal pomalu servírovat noisové kruťárny ve vysokých frekvencích bolestivé, v nepředvídatelných místech hrůzu nahánějící, v kakofonických pasážích nauzeatické… Je až zarážející, jak jedna bytost stojící v místě, kde obvykle bývají varhany, se svým laptopem a několika spektry laserových paprsků dokáže posluchače nehybně přibít do chladných zdí… Mám ráda extrémy, nicméně některé momenty hluboce přesahující mou subjektivně stanovenou hranici extrému v podobě neharmonického noisu byly přespříliš. Žel jak to vše bylo děsivé, toliko také fascinující; a má fascinace se vždy vzdmívá v místech, kde vzniká strach. Bylo to vše nesmírně rychlé a nabité energií, zahalované hrůzou z lekavých momentů. Nic tak silně na mě nikdy nepůsobilo. Nikdy…

Po několika minutách pauzy a sílící mlhy nastoupili všemi očekávaní drone/doom metaloví kati. Čekání se stalo roztěkané díky stírání rozdílu strachu a euforie, které se v některých pasážích zostřovaly, v jiných rozmazávaly. Jestliže jen poslech desky dokáže vyvolat tísnivý až mozkové meningy drásající pocit, pak okamžik přítomnosti v mlhou pohlceném kostele vštěpuje do výrazu tranz, na stříbrném podnosu přináší aperturu do jiných, smysly těžko uchopitelných dimenzí a rozprostírá mechanické vlnění v hloubkách přesahujících práh bolesti… Fyzicky destruktivní a neustojitelné, psychicky povznášející…

A žel i naprosto nepopsatelné, tak křehké a lehce zlomitelné… Každým okamžikem se na titěrném prahu vznášel rozpor kolapsu s duševním sátori, včetně myšlenky, zda tamní obskurní peklo nevzdát vždy ve chvíli, kdy jsem necítila zem. Zahalení v dronových, těžkých a pomalých úderech, ze kterých se rodily neuvěřitelné souzvuky chvějících se tónů ve zpětné vazbě, však bylo mnohonásobně silnější. Jakékoliv myšlenky zde neměly místo, zbyl jen dimenzionální tranz, absence pevné půdy pod nohama a dechberoucí vystoupení dvou v hábitech zahalených šílenců, kterým se na místě oltáře podařilo zrelativizovat čas do té míry, že jeho noisovým zpomalením docílili akcelerace. Prožitek rozumem nezachytitelný a silný natolik, že pronikal až do samotné podstaty člověka… Něco naprosto neuvěřitelného…

Bylo to příjemné i destruktivní zároveň. Konec však dokázali ustát snad jen ti největší psychopati. Nevím, kde jsem byla, v jiném světě, v jiných dimenzích, zastřené vnímání mi našeptávalo, že snad i v jiném čase. Byly to okamžiky, kdy se člověka staly středobody dosud nepopsaných rozměrů. Tehdy už jsem si řekla, že dál ani krok. Naráz se vše utichlo… Nadcházející ticho bylo ohlušující a já se ztratila ve svých pocitech. Konec.

Celé „metaterestrické vystoupení“ s sebou neslo dokonalou atmosféru, která se ve mně udržela i po následujících dnech. Nic tak silného jsem nikdy neviděla, neslyšela, a hlavně neprožila… Tahle hudba dokáže pochroumanou duši úplně rozložit na atomy, patologicky dohnat na dno fyzického ustání, aby pak zobrazila, jak vypadá psychedelická produkce DMT a rozplynutelné sátori. Kdo neviděl, nikdy neuvěří, kdo neprožil, nikdy nepochopí…

A já doufám, že tohle nebylo naposled.

Fotky pocházejí z http://www.freemusic.cz/clanky/6751-sunno-ve-fotografiich.html

Jistě znáte pojmy jako penicillium, aspergillus, či fusarium, a je snad zbytečné psát že se jedná o rody hub, které mají jednu kouzelnou vlastnost – vylučovat toxiny, které produkuje jejich metabolismus, a které zároveň slouží k jejich ochraně. Málokdo však ví, že tyto mycety ohrožují náš život a hlavně zdraví víc, než si mnoho lidí myslí. Že si tělo s nimi poradí samo? Kdeže.  Že nám po požití potraviny, která obsahuje tyto mykotické organismy bude akorát špatně? Jak naivní. Není to tak dávno, kdy brala spousta lidí plísně na potravinách jako něco neškodného. Pamatuji si, když si na prvním stupni základní školy má spoluzačka otevřela totálně zelený jogurt, plíseň seškrábala a zbytek snědla. Když něco nejde vidět, neznamená to, že to tam není…! Jestli patříte mezi ty, kteří odmítají jíst dva dny starý chleba, protože už tam vidíte (zatím neviditelného) Kropidlovce černavého, zkoumáte vzorky jogurtu pod mikroskopem, měříte úhel nafouknutí konzervy a řadíte se mezi ty osoby s nadměrným stihomamem, kteří poctivě čtou tam i zpět složení všeho možného, pak si spolu nejen můžeme podat ruce, ale pro vás ( ) jsem tady sepsala pár hlavních mycet, jejich mykotoxinů a toho, jaké mají na organismus účinky…

Předem však musím dodat, pokud očekáváte, že jen nafouklý kelímek jogurtu je špatný, tak musím upozornit, že tento charakterický znak ukáže pouze přítomnost baktérií, nikoli infekce či toxinů, a jestli dáte nejprve otestovat svému kolegovi, který vám neustále pije krev, masovou konzervu, abyste zjistili, zda neumřete na botulismus, může vás čekat zrada, že rozmilá Clostridia botulinum se můžou nacházet pouze v určité části potraviny, takže před použitím – pořádně promíchat Ale vzhledem k tomu, že tento fascinující mikrob vylučující botulotoxin není houba, nechám si ho zvlášť na samostatný článek. Možná si většina z vás ťuká na čelo, neboť v dnešní době mají mikrobiologové rozhodně jiné starosti než botulinová clostridia, které jsou díky přísnému dohledu velice vzácná, ale vymlouvejte někomu, že zrovna ON nepatří mezi to subdesetinné promile lidí, kteří se zařadí do procenta letality na toto velice působivé onemocnění…

Jak již bylo v úvodu řečeno, mykotoxiny jsou látky, které produkují zejména plísně. (Aby zde nedošlo ke stírání rozdílu mezi plísněmi a houbami, je třeba dodat, že plísně jsou mikroskopické vláknité houby.) Ne všechny plísně produkují toxiny (neplést s jedy), a také ne všechny mykotoxiny jsou člověku nebezpečné. Mezi toxinogenní řadíme víc jak 350 druhů, přičemž jedna plíseň může toxinů produkovat i víc. Plísně mají převážně saprofytickou funkci, takže krom rozkladu půdy, dřeva, rozkládají také kůži, orgány… Kdo by se domníval, že se jedná o novodobou záležitost, je na omylu. Už v 17. století se lidé potýkali s onemocněním zvaným ergotismus. Přes všechna magická, tajemná a čarodějnická obhajování se nejednalo o nic víc, než o první formu mykotoxikózy, za kterou se neskrývá obcování s ďáblem, nýbrž Claviceps purpurea, neboli Paličkovice nachová, která o řadu let později stála u zrodu synteticky vyrobeného LSD.

Vzhledem k tomu, že mykotoxiny a mykotoxikózy jsou tématem na kilometry stran, dál bych se věnovala jen třem hlavním rodům, které jsou v toxicitě na člověka nejvýznamnější, a to rody Arpergillus, Penicillium a Fusarium.

Mykotoxikózy jsou obecně rozdělovány do dvou druhů:

1) akutní – způsobují převážně křeče svalstva, špatné dýchání, a každý správný neurotoxin má ve svém popisu práce člověka silně poškodit a následně zabít.

o Kardiální beri beri (toxin citreovidirin)

Citreoviridin se řadí do rodu Penicillium, který se dostává do rýže, která následně zežloutne – „žlutá rýže“. Naštěstí je citreoviridin poměrně dobře fotolabilní, takže je zničen působením světla. Nemoc se projevuje vzestupnou paralýzou, arytmií, konečnou je srdce v diastole a následná zástava.

2) chronická – postupně zasahuje tkáně, orgány (játra, slezina, plíce), některé jsou silně karcinogenní, často mutagenní, u těhotných žen způsobuje poškození plodu

Rod ASPERGILLUS

Česky znám jako Kropidlák. Ne všechny, ale spousta druhů aspergií způsobují houbovité onemocnění aspergilózu.

Aflatoxiny

= difurankumariny; Aspergilllus flavus a Aspergillus parasiticus

Jestli jste se setkali při pojídání arašídů s několika hybridy tmavší barvy (vypadající jako spálené), hořčí chuti, a bez povšimnutí jste je do sebe naládovali, a vůbec vám nějaké hybridizované arašídy netrhají žíly, zaděláváte si tímto jednáním na hepatom. Aflatoxiny totiž VÝRAZNĚ ničí játra a to ne zrovna požitím větších dávek, stačí docela málo. Aflatoxiny se nacházejí zrovna v těchto potravinách – arašídy, kukuřice, skořápkové plody (pistácie, mandle, lískové oříšky).Vyskytují se také v některých kořeních a bohužel taky v mléku od infikovaných krav. Naštěstí je v dnešní době výzkum aflatoxinů v plném rozpuku Jedná se o jeden z mála typu toxinů, které dostaly nálepku „extrémně vysoká toxicita“. Neznamená to ale, že sníte pár plesnivých buráků a můžete se loučit s rodinou, průběh je pomalý a chronický, ale aflatoxiny se v játrech hromadí a od různých menších či větších jaterních potíží, přes záněty, může dojít až ke karcinogenezi. Aflatoxiny jsou nejen iniciátory, ale také promotory karcinogeneze.

Ochratoxiny

= Aspergillus ochraceus, také Penicillium vidiricatum, Penicillium verrucosum

V našich klimatických podmínkách se jedná o poměrně hojně rozšířený toxin, vyskytující se především na obilovinách typu ječmen, žito, oves, pšenice, rýže a kukuřice. Plísně, prodující tyto toxiny, jsou poměrně dobře odolné nižším teplotám, takže je nějaké 3-5°C nezastraší a vesele se romnožují i v době přezimování sklizně. Ochranotoxin A je velice nebezpečný cytoplazmatickým organelám, což se v praxi projeví narušováním základních metabolických funkcí, například tvorba energie. U ochratoxinů A byly také povrzeny imunotoxické, teratogenní a karcinogenní účinky, může dojít k akutní gastroenteritidě, toxická nefropatie (jako spousta mytokoxinů poškozují kromě jater hlavně ledviny), či poškozování imunity. Vzhledem k výskytu této plísně napadají zejména prasata, kuřata a krůty.

Avšak nelze házet všechny Aspergilly do jednoho pytle. Druhů tohoto rodu je nespočet a krom těch, které jsou toxické pro člověka, je spousta jich také prospěšných. Enzymy této plísně se využívají například při fermentaci potravin, například A. niger se používá při výrobě kyseliny citronové, A. sojae se používá pro výrobu kóji, což je výchozí materiál pro řadu fermentovaných sojových výrobků. V sóji je také výrazně podporován působením těchto mikroorganismů fytoestrogenní účinek.

Rod FUSARIUM

Jedná se o rod plísní, které pracují na tom principu, že se dostanou jako cizorodé látky do organismu, prostředí si přizpůsobí jako své vlastní, a když jim něco vadí, vypustí toxiny, aby přiotrávili organismus a vesele se rozmnožují dál. Jako spousta dalších plísní, i tuto najdeme na obilovinách. Významná je řada jejich toxinů, ale za nejvýznamnější považuji zealarenony, které způsobují „mutaci“ zvanou hyperestrogenismus.

Zealarenony

= laktony kyseliny  b-resorcylové, Fusarium graminearum

Na jednu stranu jsou méně toxické než jiné mykotoxiny, na druhou stranu dokážou poměrně silně zamávat nedospělým organismem, neboť způsobují hyperestrogenismus. Nutno však dodat, že se jedná převážně o onemocnění, které ohrožuje hlavně dobytek, ale nemůže se vyloučit ani stejné působení na člověka. Jednou ze spekulativních hypotéz totiž je, že předčasná puberta mladých dívek, předčasný vývoj pohlavních sekundárních znaků se týká právě zealarenonů. Ač způsobuje řadu zánětů, karcinogenní není. Může však již vzniklý karcinom podpořit v růstu.

Trichotheceny

Pokud se vyskytnou na obilninách, většinou jsou doprovázeny výše zmiňovanými Zealarenony, takže toxikózy těchto plísní mají společnými symptomy. Trichotheceny způsobují onemocnění zvané Alimentární toxická aleukie. K napadení obilí těmito typy fusarií dochází, nechá-li se obilí přes zimu a sklidí až na jaře. Tyto druhy jsou totiž poměrně chladnomilné, a mykotoxiny vylučují už při -4°C. To bylo i příčinou epidemie této nemoci ve 40. letech na území SSSR. Zajímavostí je, že se mykotoxiny mohou dostat i skrze neporušenou pokožku a mít až nekrotizující účinky.

Vomitoxin

= deoxynivalenol

V popředí zájmu se také v poslední době stal vomitoxin, produkující spousty druh Fusarií. Napadá totiž převážně cereálie a patogenicky působí jak na zvířata, tak na lidi. Dále je to rýže, pohanka, pšenice, žito, kukuřice a další. Hlavní příznaky se projevují převážně v mozku, kde působí na příslušná centra a vyvolávají nechutenství, nauzeu a zvracení.

Rod PENICILLIUM

Česky Štětičkovec. Rod těchto plísní zná určitě každý. Nejvíc je v povědomí druh Penicillium notatum, znám jako penicilin, který je používán jako antibiotikum. Za (poměrně náhodný) objev této plísně dostal Alexandr Fleming roku 1945 Nobelovu cenu a zachránil tím miliony životů. Je pravda, že díky rezistenci baktérií byly izolovány nové a nové druhy ATB a to, co dřív penicilinem trvalo 2, 3 hodiny, dnes trvá týdny, přesto se stále používá a stále drží prvenství v léčbě bakteriálních onemocnění. Rod Penicillium je významný také v potravinářství a to při výrobě sýrů, například Penicillium camemberti při výrobě Camembertu, P. Glaucum k výrobě Gorgonzoly a další. Avšak i tento rod má ve svých druzích několik černých ovcí, které produkují jedovaté mykotoxiny, jejichž účinek může vést k patogenitě lidského organismu.

Patulin

Jedná se o toxin, který se vyskytuje především na ovoci, je to přesně ta hnědá část na jablkách, hruškách, hroznovém vínu, která se při zpracování vyškrabuje. Zrdojem tohoto mykotoxinu není vzduch, jak je obvyklé, nýbrž hmyz, či mechanické poškození. Patulin se vyšetřoval jako možné antibiotikum, ale jakmile se zjistilo, že krom antibiotických účinků má také karcinogenní účinky a dráždí trávicí trakt, velice rychle se od toho upustilo. Jedná se však o toxin, který je jako jeden z mála zničen při působení vysokých teplot. Neplatí to ale v přítomnosti kyselého prostředí, kdy je patulin schopen vydržet i 100°C.

Na závěr bych shrnula, že téměř všechny mykotoxiny z dlouhodobého hlediska poškozují játra, ledviny, negativně působí na imunitní systém, některé jsou, jak bylo uvedeno, potencionálně karcinogenní. Kromě poškození jater, trávicího traktu, poruch krevního oběhu, mohou některé být méně nebezpečné a způsobovat jen nevolnost, halucinace, či svalové křeče. Mykologie však nikdy nebyla příliš populární vědou, což mě samotnou celkem mrzí, vždy byla stíněna zajímavější a populárnější mikrobiologií, proto se nelze divit, že plísně na výrobkách mnoho lidí až tak neřeší, na rozdíl od bakterií či virů. Je ale třeba si uvědomit, že mykotoxikózy vždy byly, jsou a budou, jen se bohužel často úmyslně či neúmyslně skryjí za jiné diagnózy.

Není také náhodou, že se téměř všechny plísně, produkující toxiny nacházejí zrovna na obilí. Člověk si za to může víceméně sám, když začal šlechtit a geneticky upravovat. Smutné je zjištění, že je kvůli tomu 25% světových obilovin těmito plísněmi infikováno…

©Kathory

16. 11. 2008

Poslední tři měsíce zde nevznikl žádný post. Není chuť, možná čas, není motivace. Není prostě důvod psát, možná ani není o čem. Přesto je zde spoustu lidí, kteří tento blog navštěvují. Těm bych chtěla touto cestou poděkovat. I když tyto stránky nevznikaly kvůli tomu, aby je někdo četl, velice si toho vážím… A hlavně by mě nikdy nenapadlo, že se ty bláboly, které zde spamuji, rozšoupnou do takových čísel. Pokusím se tu pomlku napravit, také i kvůli sobě

Ještě jednou DÍKY za váš čas a přízeň!

Kath.

Gymnázium je typ školy, která má ze studenta zformovat renesančního člověka, jenž je všeznalý, má všeobecný přehled o všech oblastech vědy i nevědy a má předpoklad k celoživotnímu studiu. To je původní záměr vzniku gymnázia. Dovolím si tvrdit, že skutečnost je zcela jiná. Hlavní důvod, proč studenti nastupují na gymnázium, není ve většině případů touha po pansofii, nýbrž nerozhodnost, co v životě vlastně dělat. Což je trefné. Je hloupost chtít po patnáctiletém dítěti, aby si rozhodl o směru svého života z předpokladů, které mu nabídla základní škola. Dneska jsme opravdu docela jinde – neobjektivita na každém rohu. Také slavné gymnaziální heslo „z gymplu můžeš kamkoliv chceš“ je rovněž silně zavádějící, neboť nikdo nechce kamkoliv, každý chce jen do určité oblasti, která mu sedí. A poslední věc – vše o všem, ale vlastně úplně o ničem. Je smutné pokládat myšlenku pansofismu a tesat povrchnost s důvodem, že hloubka je času nedostačující. K čemu jsou povrchní informace? K základu ano, k >mírnému< přehledu také, ale sílu vzdělání určují znalosti, schopnost propojování >vnitřních< souvislostí a vytrvalost. Uvedu příklad: Student chemické školy se hlásí na vysokou školu se svým zaměřením, má 10 hodin týdně chemie a spoustu hodin laboratorních prací, má praxi ze svého oboru a možnost se dostávat do různých prostředí, které mu k rozvoji chemie dopomůžou. Na druhé straně máme gymnaziálního studenta, kterého baví chemie také a chce také na vysokou školu s tímto zaměřením. Má dvě hodiny chemie týdně, žádnou praxi, žádné možnosti, téměř žádné laboratoře, pouze jakési zápisky v sešitě. Kdopak z těch dvou má asi větší šanci se dostat? Snad nemusím vysvětlovat. A takhle se dá pokračovat dále – matematika, fyzika, společenské vědy, cizí jazyky, zdravotnictví…

Na druhé straně, student nějaké průmyslové školy zase může být ochuzen o jiné předměty, které se učí na gymnáziích, třeba >hudební výchova, výtvarná výchova< a podobné užitečné předměty… Tohle bylo asi hodně sarkastické, dobrá, samozřejmě jsem ráda za to, že mám své obory, kterým se chci věnovat, a k tomu znalosti z jiných odvětví, jako filosofie, sociologie, znalost tří cizích jazyků, matematiky, literatury a další… Jen je mi někdy líto, jak jsem prospala hodiny zeměpisu, které byly skutečným utrpením, a tyto hodiny jsem mohla věnovat oborům, které mě zajímají mnohem víc, a šla bych světa kraj, jen kdybych místo těch dvou hodin zeměpisu měla třeba dvě hodiny biologické praxe. I banální sledování prvoků v mikroskopu je přínosnější než jejich kreslení do sešitu.

Návrh? Tematizovat. Zakládat gymnázia s přírodovědným zaměřením (tj. posílené výuky mat, fyz, chem, bio + praxe) a gymnázia s humanitním zaměřením (dějepis, společenské vědy + praxe). Opravdu bylo velice nepříjemné, jak humanitně zaměření maturanti dopisovali den před odchodem na svatý týden písemky z biochemie. Bylo opravdu nepříjemné, jak poslední ročníky většiny škol končily v březnu s učivem a věnovali se každý svým oborům k maturitě, a u nás ještě v květnu museli všichni psát testy a dělat si zápisky ze všech hodin, i těch, které je opravdu silně zdržovaly. Je krásné najít v posledních letech studia svůj směr, svůj obor, ve kterém je dychtěno po poznání, ale zároveň demotivující být omezován „úmoři, řeka, kam“ či „vyjmenuj 300 měst Ameriky“.

Tak jako tak byl však gympl asi jedinou a správnou volbou, protože v patnácti jsem opravdu nemohla tušit, že bych se chtěla pohybovat ve zdravotnictví či se šťourat v biochemii a bavilo mě svým způsobem všechno. Na odborných školách bych sice dospěla ke snové představě hloubkového učiva a praxe, ale byla bych ochuzena o jiné věci. Jen škoda toho zdržování a té povrchnosti, stejně jako toho, že nyní mám gympl s maturitou, je ze mě >nic< a můžu tak maximálně razítkovat obálky na poště, a to kdoví ještě. Také mě škola naučila ještě jedné věci… Otevřít knihu a propadnout depresi, že čím víc toho budu znát, tím víc budu mít pocit, jak málo toho vím, a tím víc budu vědět, že vědět vše nikdy nebudu…

Cesta k pansofii je totiž bezbřehá dekadence.

Aproximavit sidera!

Pět kroků k věšáku, pět kroků zpět,

v těch několika krocích,

je tíha bez konce.

Těžko se zde, v časech ztracených přítomností, píše. Už ji nehledám. Těžko se přemýšlí, těžko se žije. Je smutné si uvědomit, že cesta k těm potemnělým dveřím je až neuvěřitelně krátká. Že smutné? Jistě. Neboť je nekonečná. Však ve vzduchu visí jiná otázka. Co je za nimi. Cesta tak krátká, tak nekonečná… Zpropadený věšák, všude jen zavází.

Psychóza = patologický stav, při kterém dochází k hrubému narušení kontaktu s realitou.

Je také smutné se tam vidět:

- bludy expanzivní

a) extrapoteční – chorobné přesvědčení o nadání, schopnostech a vlastnostech překračujících hranice lidských možností

… nevěřil bys, příteli, že dnes jsem spatřil záblesk konce vesmíru… věřím tomu… (přál bych si tomu věřit…), věřím tomu! (musím tomu věřit!)

b) megalomanický – chorobné přesvědčení o zvláštním významu vlastní osoby

… solipsismus, Davide Hume, solipsimus…

c) religiózní – přesvědčení o tom, že postižený je novým spasitelem

… ehm…

d) erotomanický – přesvědčení o neodolatelnosti pro druhé pohlaví

… dneska jsem potkala exhibicionistu na cestě svou oblíbenou lipovou alejí… byl nevšední den, byla nevšední noc…

- bludy depresivní

a) insuficienční – přesvědčení o vlastní úplné neschopnosti

… Ahoj, Kathory…

b) autoakuzační – bludné sebeobviňování za různá neštěstí

… Vladimíre Holane, za to, že Tvá dcera měla Dawnův syndrom, nemůžeš. Škoda, žes po její smrti přestal psát, bývají to umělecky excitované okamžiky…

c) mikromanický – bludné podcenění celé osobnosti

… Kathory už je vlastně jinde, že? Hm…

d) nihilistický – bludné přesvědčení, že jedinec je tak špatný, až popírá vlastní existenci

… tak tohle překračuje i hranice solipsismu…

e) blud eternity (ahasverismus) – přesvědčení o nutnosti věčně trpět při nemožnosti zemřít

… byť je smrt jedinou naši jistotou? Vždyť život je souhrn utrpení…

f) dysmorfofobický – přesvědčení, že část těla je znetvořená, zohyzděná

… přesvědčení, protože je, nebo přesvědčení, přestože není? …

- bludy paranoidní

a) blud transformační – chorobný pocit změny osobnosti

… a pak, že změna je život a podobné BLUDY, ve kterých se vyskytuje slovo ZMĚNA…

———————————

Myšlenky týkající se ničeho, a dokonce už i nikoho. Prázdno ve všech srdcích, v každém okamžiku. Představy nejsou, odešly, rozpustily se. Zůstaly jen záblesky chvil. Nastalo bezčasí. Kdy tma kolem zostřila jen na jediný bod celého vesmíru, na pohled kohosi neznámého. Záblesky chvil, jež nemají význam…

Představa nočního chodce nedá mi v noci spát. Existenciální silueta, pozorovatel, drama člověka a skutečnosti. Jak nahodile kráčí ta lidská existence, v dešti, ve tmě, ve všeobjímající noci. A všemi smysly otevřená okolnímu světu. Je symbolem osamělosti… Jeden ten a druhý onen. Jeden zachycovatel existenciálních dojmů kdesi v Bexley, druhý patnáct let psal do zdi ve své jeskyni slov…

—————————

Chodec ji potom vidí, jak se sklaní

nad malým ptákem vypadlým z hnízda a jak jej zahřívá,

jak se pak zase zvedá a jak jej na odchodu

trošičku něžně ještě přišlápne,

jen co by zapraskaly tiše jeho křehké kosti a jen co by drobné srdce zcela nedotlouklo,

chodec ji potom vidí,

jak zvolna odchází,

mírná a laskavá matka všeho živoucího.

/Ivan Blatný; Hledání přítomného času: Terrastris, 1947/

————————–

nejasné obrysy nábytku v temném pokoji,

vzdálený hluk projíždějícího vlaku

–

to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život.

Ze všeho nejvíc jsem však začal nenávidět svou vlastní existenci.

Pravidelně jsem se probouzel s pocity hrůzy,

usínal hořkým pachem dávivé vlny, která mne dusila každou nocí, každou noční můrou, a topila mne v mlze, nasládlé mlze strachu, neschopnosti a beznaděje vykřičet své jméno.

Začal jsem nenávidět tu faleš, ten maškarní bál individuí, schovávajícími se za maskou vlastních lží.

Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci, začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít…

Měl jsem pocit, že to nevydržím.

Že slyším kroky smrti, jak pomalu, leč hlasitě a pravidelně pochodují po dřevěné podlaze a s každým zapraskáním jsem tonul v těžkých úderech mého špinavého svědomí.

V úderech stejných jako půlnoc odbíjející kostelní zvony nad rozpadlým hřbitovem pokřivených křížů.

Pak jsem to spatřil – byl to hustý, černý dým vznášející se ve vzduchu.

Jako by ke mně promlouval, jako by se mi snažil urychlit to utrpení, které se mi zařezávalo do kůže jako když drápy, zanesené štiplavou plísní, drásají kosti své oběti, kterou se snaží roztrhat na kusy.

Nemohl jsem popadnout dech, škrtil mne, stahoval hrdlo.

Cítil jsem, že mé končetiny bezvládně leží u mého těla a já se nemohu hnout. A pak to přišlo.

Agonie.

Delirium.

Katatonie.

Vzdal jsem se touhy. Vzdal jsem se strasti.

Vzdal jsem se celého svého života…

Chladná děsivá noc,
mrazivý déšť ničil jí šaty,
záře úplňku měla nad ní moc.
Běžela lesem. Běžela pryč.

Větve stromů hyzdily jí tvář
srdce zběsile tlouklo
temnota noci skrývala zář
když v tom …

Vyběhla z lesa
patříc temný zámek
jež zahalený šerem probouzel strach
vítr do uší ji šeptal
„Ach, Eleanor, nepřekračuj práh!

Prošla bránou
lebkami ověšenou,
prošla zahradami pekla
v níž tkvěla růže bez trní,
a vítr dál šeptal
„Ach, Eleanor, nedotýkej se jí“

Dotkla se růže
dýchl na ní mráz
závoj smrti oblékl tělo
a vítr šeptal zas
„Proč neposlechlas můj hlas…“

Padla na zem
byť srdce bilo
byť její dech stále hřál
Když v tom pár vlků zavylo,
A vítr šeptal, šeptal dál…

Někdo k ní přišel
v náruč ji vzal
nebohé tělo odnášel
a vítr vál dál.

Teď v zámku s ní byl
Když vítr ševelil
„Eleanor, probuď se,
ještě není pozdě“

Ona stále spala,
on svlékl její šaty,
byť slova větru neustala
dal vedle ní své hnáty.

Něžnými doteky svých dlaní
hladil její bílou kůži
než probudí se slunce ranní,
krev ztuhne v černou růži.

Otevře oči a vyděsí se
byť jeho krása na duši hřeje
ač nechce, jemu podvolí se
ač jeho srdce prázdnem zeje.

Vlny rozkoše, žhavá objetí,
mysl pluje do nekonečna,
zmocňuje se v něžném pojetí,
v krátké chvíli, touha věčná.

Jejich rty v polibek splynuly
když kadeře plavých vlasů
jeho jemné dlaně shrnuly
z čela, odkrývajíc krásu.

Něžně ji kousl do krku
když pocítila píchnutí
neskonalou slast a divokou vášeň
jež spalovala její nitro
v horkém objetí.

Cítila ledový chlad,
procházející celým tělem
vítr již nebude vát
nebude konějšit zpěvem…

Napil se její krve
už utichli vlci z hor
nic nebude jako prve
navždy sbohem, Eleanor…

Jeden z důvodů se točí okolo psychologie. Mnoho žen na své tablety často zapomíná, ačkoliv na následky své zapomnětlivosti doplácejí  těhotenstvím. U mužů, kterých se tento problém přímo netýká, se pak dá jen stěží předpokládat, že by se chovali odpovědněji. Muži bývají nejen často zapomnětliví, ale také paličatí a nepřipustili by si, nebo by nepřiznali, že si tabletku nevzali. Ne každá žena by věřila svému partnerovi, který by byl nucen brát hormonální antikoncepci. Vždyť nic nezmění základní skutečnost, že bezprostřední nebezpečí, které se selháním antikoncepce souvisí, se týká ženy…

S tímto problémem jsem založila i anketu, ve které odpovídalo asi 30 žen, které byly dotazovány, zda-li by souhlasily s tím, aby jejich partner bral hormonální antikoncepci, a 30 mužů, kteří odpovídali na otázku, jestli by byli ochotni hormonální antikoncepci poctivě užívat. 28 žen odpovědělo jednoznačně, že nikoliv, dvě nevěděly. U mužů byl výsledek podobný. 29 mužů odpovědělo rovněž negativně, pouze 1 by do tablet šel, ale pouze za podmínky, že by jeho partnerka z jakéhokoliv důvodu užívat antikoncepci nemohla.

Druhý důvod je náročnější, neboť se týká praktické biologické stránky, a to zdroje komplikací při reprodukčním procesu muže. Než se pustím do metod a postupů, je třeba se u mužského reprodukčního systému na chvilku pozastavit.

REPRODUKČNÍ PROCES MUŽE

Celý reprodukční proces je u muže řízen – stejně jako u ženy – hormonem, kterému se říká gonatotropní spouštěcí hormon. Tento hormon se tvoří v části mozku, která se nazývá hypotalamus, a odtud se hormon dostává do hypofýzy, tedy do podvěsku mozkového, kde podnítí tvorbu dvou jiných hormonů. Názvy hormonů jsou docela děsivé, ale ve skutečnosti je princip docela jednoduchý. Jeden z hormonů se nazývá folikuly stimulující hormon (FSH) a druhý je luteinizační hormon (LH). Oba tyto hormony putují krví do varlat, ve kterých se jejich funkce oddělí. FSH podnítí tvorbu spermií, zatímco LH vzbuzuje ve varlatech tvorbu testosteronu, který je zodpovědný za vznik libida.

Spermie dozrávají asi 72 dní ve varletech, ve kterých se pomalu pohybují směrem do nadvarlete, kde se zdrží přibližně 12 dní, načež přecházejí do chámovodu, který ústí do penisu.

Problémy ve spojitosti s antikoncepcí:

Antikoncepce pro muže musí pracovat na principu, aby zabránila tvorbě spermií, nebo je nějakým způsobem znehodnotila, aby nedošlo ke splynutí pohlavních buněk. K tomu, aby se zabránil vznik spermií je nutno zablokovat hormon, který zrání spermií způsobuje, a to je výše zmíněný folikuly stimulující hormon. Je však nesnadné zablokovat tento hormon, aniž by se neovlivnil hormon druhý, luteinizační, který vyvolává touhu po sexuálním spojení. A antikoncepce, která by byla založena na tom, aby se muž přestal o ženy zajímat, je k ničemu.

Druhým problémem je množství spermií. Počet spermií, které se každou sekundu vytvoří je 1000-2000. Protože příčinou otěhotnění je pouze jediná z nich, znamená to, že jakákoliv antikoncepce musí všechny ostatní zárodky zničit, což je docela obtížné.

Za posledních několik let byla vytvořena řada studií, která se mužskou hormonální antikoncepcí zabývala, a bylo vymyšleno několik metod, které by se možná v budoucnu mohly využívat. O pár z nich se zmíním.

 
METODA SLOUŽÍCI K ZÁBRANĚ TVORBY SPERMIÍ

Bylo řečeno, že i když je zástava tvorby FSH spojena se zástavou tvorby spermií, dojde tím i k přerušení dodávky LH, který dodává muži jeho sexuální motivaci, bez níž se stává impotentním. Aby k tomuto negativnímu projevu nedošlo, je nutné poskytnout muži nějakým způsobem testosteron.

Testosteron však nelze podat orálně, neboť jej žaludeční šťávy velmi rychle ničí. Proto se také snahy zaměřily na výrobu nosních sprejů, které jsou ale finančně nákladné.

Další možností je  podávání medroxyprogesteronu v kombinaci s testosteronovým krémem. Ale i tato kombinace je zjistila být poměrně nevyhovující, neboť při ní docházelo k zajímavému projevu: ženám, jejichž muži tuto metodu používaly, začaly růst vousy a byly k tomu postiženy zcela nadměrným ochlupením. Docházelo k tomu proto, že se stopy testosteronového krému zadržely v pokožce muže, ze kterého se pak jeho potem do žen vstřebávaly.

Jedna možnost je však v této metodě poměrně perspektivní. Existuje hormon inhibin, který se tvoří ve varleti a vyznačuje se tím, že brání podle aktuálních potřeb tvorbě FSH. Protože nemá naprosto žádný vliv na LH, zabraňuje tvorbě spermií, aniž by snižoval libido. Je použitelný i u žen, u kterých selektivně zabraňuje ovulaci. Z těchto důvodů někdy vystupuje v roli univerzálních prostředku pro muže i ženy (unisex tablety). I když se tedy jeho použití zdá být velmi slibné, není ho zatím možné vyrábět ve větším množství. Jeho molekula je velmi složitá a dosud se ho nepodařilo vyrobit synteticky.

 
METODA SNAŽÍCÍ SE ZABRÁNIT ZRÁNÍ SPERMIÍ VE VARLATECH

Tento výzkum se zaměřuje na získání náhražek určitých cukernatých látek, které jsou důležité pro vývoj spermií v době, kdy se nacházejí v nadvarleti. Místo toho, aby tyto cukry metabolismus spermií podporovaly, spíš ho blokují; výhoda metody spočívá v tom, že tyto látky působí na již existující spermie, takže jsou účinné do několika dnů po svém nasazení.

Cytoproteron acetát by mohl jako látka androgenního účinku tlumit funkci spermií v nadvarleti, ale není pro antikoncepci použitelný, protože snižuje libido. (Vlastnosti této látky se hojně využívalo v některých věznicích pro zvláštní účely, kde měla snižovat pohlavní instinkt vězňů). V kombinaci s estrogeny je vhodným kontraceptivem (antikoncepcí) pro ženy, protože po něm navíc dochází i k ústupu trudovitosti pokožky (akné).  

METODA SMĚŘUJÍCÍ K ZÁBRANĚ FUNKCE SPERMIÍ PŘI EJAKULACI

Tyto metody jsou realizovatelné pouze v samotném lůně ženy. Spermie se stávají plně aktivními, teprve když dospějí do pochvy, takže je možné na ně zaútočit v těchto místech. V tomto směru se osvědčuje propranolol, což je jeden z léků, který se používá při léčbě vysokého krevního tlaku. Normálně se v této indikaci přijímá orálně, ale pokud se vloží do pochvy, zpomaluje pohyb spermií.

 
V současné době však žádné oficiální preparáty dostupné pro muže nejsou a je jen otázkou času, zda se některá možnost na trhu objeví a zda bude dostatečně spolehlivá, aby těhotenství zabránila. V tom případě je na místě si položit otázku, je-li opravdu moudré předat kontrolu nad antikoncepcí, a s ním i spojené riziko otěhotnění, muži…

 
Téma bylo zpracováno jako součást seminární práce o hormonální antikoncepci. Biologické údaje byly čerpány z knih: Ance Szarewská, Jogn Giullebard: Antikoncepce;  a Alexandr Barták: Antikoncepce

Nahlédni také do minulosti středověkých nástrojů, na kterých byly prolity džbány krve a strachu…

Alsaská bota

Chuť komplikovat si život vedla dávné inkvizitory k tomu, že vyhledávali díla nejschopnějších řemeslníků, aby vyráběli stále nové nástroje k trestům.

Rozhodně jsou extravagantní a pravděpodobně jedinečné tyto klády. Jejich funkcí je pevně sevřít nohy vyslýchaného a připoutat ho k dalšímu zločinci. Pravděpodobně pochází ze 16. – 17. století z Francie.

Norimberská panna

Původ označení tohoto mučidla pochází zřejmě z Norimberku a název panna dostal podle podoby bavorské dívky.

Odsouzený k tomuto trestu byl zavřen do tohoto sarkofágu, kde byly naraženy velice silné, hrubé hřeby, kterými se propíchlo tělo nešťastníka. Rozmistění bodlin nebylo náhodné – propíchaly sice tělo na různých místech, ale nezasáhly životně důležité orgány, proto byla oběť naživu ještě velice dlouho.

První svědectví pochází z roku 1515, kdy byl tento trest uložen jednomu padělateli, který v sarkofágu zůstal tři dny v šílených mukách.

Pás cudnosti

Pás cudnosti pro ženy sloužil podle tradice k tomu, aby manželky rytířů nebyly nevěrné, zatímco jejich muži se vydávali na křížové výpravy. Pás cudnosti se však dal nosit pouze několik dní, neboť poté ženy podléhaly infekcím kvůli odřeninám ze železných částí pásu, a také to bylo zhoršeno tím, že se nemohly umýt.

Mužský pás cudnosti

Tato divná „drobnůstka“ byla nedávno objevena v jedné turistické lokalitě. Nevíme, zda se jedná o výmysl řemeslníka, který ji vyrobil, anebo zda opravdu byla v minulosti používána. V každém případě nám připadalo zajímavé, abychom vám ji ukázali, a také správné vůči ženskému pohlaví, vzhledem k tomu, co muselo být vytrpěno díky tomuto nástroji.

Pila

O použití tohoto nástroje není moc, co říci. Bolestivá, strašná smrt, kterou pila způsobovala, byla snad nejhorší ze všech, horší než upálení. Skládá se z obyčejné pily ze dřeva pro čtyři ruce, kterou byl odsouzený, postaven hlavou dolů, řezán tak dlouho, dokud nebyl rozpůlen. Tato bizarní pozice nebyla náhodná. Způsobovala větší nával krve do mozku, což zabraňovalo ztrátě vědomí, a tak byla oběť při vědomí velice dlouho.

Pila byla používána pro různé zločiny, zvláště však pro homosexuály a čarodějnice.

Železná holínka

V 18. a 19. století inkvizitoři z různých zemí, především ale u německy mluvících národů, zajišťovali spolupráci řemeslníků, aby zhotovovali stále nové vynálezy k vykonávání „bolestivé spravedlnosti“ a k usnadnění jejich úkolu, tj. zlomit vůli vyslýchaného a získat jeho plné doznání.

Tyto holínky byly vybaveny šroubovacím systémem, který vyvolával hrozný, stupňující se tlak na holeň obviněného a současně neumožňoval mučenému zůstat ve vzpřímené poloze.

Odsouzenci bývali také nuceni chodit a je snadné si představit jejich utrpení. V Itálii je velmi rozšířen mezi chuligány výraz „zpřerážím ti nohy“. Před mnoha lety toto bylo vykováváno systematicky a legálně posvěceno…

Lavice na natahování

Jeden z nejčastějších a nejpoužívanějších nástrojů.Tento nástroj byl v mučírnách všudypřítomný a byl užíván bez rozdílu všemi evropskými národy. Jednalo se v podstatě o velký stůl s nohami nebo bez nich, na kterém byl odsouzený položen s horními a dolními končetinami upevněnými v kládách.

Takto znehybněný mohl být natahován za velikých bolestí, někdy až do úplného roztrhání svalů. Ozubené válce nebývaly u všech lavic tohoto druhu, ale pouze u nejrafinovanějších modelů. Někdy kat řezal do těla odsouzeného, aby dosáhl rychlejšího vysílení svalové hmoty.

Poté, co byl odsouzený připoután k této lavici, mohl být pohodlně mučen kleštěmi na roztrhání prsních bradavek nebo jiných citlivých částí, popřípadě mučen pomocí neblaze proslulých žhavých želez.

První část článku zde